Na lanovce jsem si nechal vyprávět o co jde a že Čenda je Ondra Pekárek z Freerideguides.cz a že tam jedou jako skupina hledat prašan a pláně a že spolu byli už loni v Gruzii. Přišlo mi to zajímavý a zároveň docela divoký. Nikdy jsem o to neslyšel, ale nechal jsem si poslat informace. No a docela rychle si řekl, že budu radši doma v bezpečí a pojedu třeba příště.

Pak jsem měl jiné starosti s mojí mámou a když se situace kolem ní trochu uklidnila, tak si řekl, že člověk nesmí odkládat věci až na někdy příště. Protože to příště už třeba nemusí přijít. O všechno můžete přijít, ale o zážitky ne. Zavolal jsem Čendovi a zjistil, že se uvolnilo místo. Vzal si ještě radši půl den na finální potvrzení. Koukal jsem na net, co tam píšou, ptal se pár kamarádů. A skoro každý vám poví: "Ty vole, Írán? Jsi se zbláznil? Co tam budeš dělat? Tam jsou vůbec hory a mají tan lanovky? Zastřelí Tě, okradou, unesou a nebo Tě zasype lavina. Tedy jestli cestou nespadnete s těma ukrajinskejma aerolinkama, co letíte. Jsi blázen!" Ještě že na tom netu je i dost jiných informací. A tak jsem to potvrdil, koupil si letenku a přiznám se, že jsem se bál. Ale překonávat strach člověk musí umět, poznávat nový věci prostě musí a bez vzrušení se nedá dýchat.

"Ty vole, Írán? Jsi se zbláznil? Co tam budeš dělat? Tam jsou hory? Tam mají lanovky? Zastřelí Tě, okradou, unesou a nebo Tě zasype lavina. Tedy jestli cestou nespadnete s těma ukrajinskejma aerolinkama, co letíte. Jsi blázen!"

Tak jo! V pátek dopoledne letíme. Nepotřebujete vlastně nic speciálního. Vyřídit nadměrný zavazadlo, důležitý je potvrzení o pojištění, ale to díky "mojí ERV pojišťovně" je ta nejjednoduší část, potvrzení o bombičce z lavinovýho baťohu a hotovost. V Iránu vám bankomaty nedají peníze. S Ukrajincema jsem nikdy neletěl a snad všichni říkali, že toho by se báli skoro nejvíc. Tak kamarádi, takhle výbornej servis, pěkný letadla, dobrý jídlo a skvělej personál jsem dlouho nezažil. A tak jemný přistání cestou zpět v Kyjevě taky ne. Skoro bych zatleskal, kdyby to nebylo už mimo mísu. V Teheránu jsme na letišti ráno ve dvě. Musíme si vyřídit víza a to chce 70 euro a 3 hodiny trpělivosti. Ale žádný problém. Jen na nás nějak nepočkal odvoz. I když byl domluvenej na pátou. Ale hned poznáváme, že v týhle zemi vás domorodci nenechají na holičkách a nechtějí vás oškubat jak v jiných turistů znalých zemích. Za chvilku vyrážíme směr hory, který jsou asi 70 km od Teheránu. Ten má ale 8 miliónu lidí a i brzy ráno trvá asi hodinu a půl projet ho.

...ale hned poznáváme, že v týhle zemi vás domorodci nenechají na holičkách...

A jsme tady. Ve středisku Shemshak, ve výšce 2500 m.n.m. Špatně se nám dýchá, ale na ty čtyřtisícovky kolem se dívá fakt dobře. Odpočíváme na hotelu, který má vše co potřebujete a bydlí na něm i nějaké trenérské repre soustředění. A nasáváme atmosféru. Musíme si zvyknout trochu na bordel, spoustu nedostavěných staveb a trochu jiný rytmus života. Na procházce po měste zajdeme na jídlo do nějaký polívkárny a koukáme jak péro z gauče na jediný obrázek v restauraci. Je na něm Staromák. Náš Staromák! Hmmm. Barman se usmívá a neumí anglicky, ale hned volá kamaráda z vedlejší restaurace a ten mu pomáhá domluvit se a obsloužit nás. A takhle to je pak snad všude.

Naše středisko patří k největším v Íránu, ale má jen dvě dvojsedačky asi z roku sedmdesát a dvě pomičky. A jedna začíná hned kousek od hotelu. Permice na den stojí půl miliónu a to je asi 15 euro. Přes noc nasněžilo a za chvilku malujeme čáry vedle sjezdovky. Všichni se na nás usmívají, vlekaři mají jen zřídka víc než čtyři zuby, do zad nás brzy tlačí trubka z lanovky, ale na svahu jsme snad sami. Z baru na svahu je slyšet iránská muzika a když tam zajdeme na oběd, tak nám chlápek vedle u stolu nabídne vodní dýmku, pomůže se domluvit, zeptá se odkud jsme a popřeje krásnej den. Zatím se vůbec nevyznáme ve statisícovejch bankovkách, nic si nepřečteme, ale to není problém. Platíme až si vše venku dojíme a šéfovi věříme. No a ceny jsou zhruba jak u nás.

Permice na den stojí půl miliónu, ale to je asi 15 euro.

Další dny nás permice stojí míň a míň a my vlastně nevíme ani proč. No a když nestihneme poslední pomičku, tak nám na recepci domluví na svezení rolbu. Malujeme další čáry a chodíme na pásech na výlety po okolí. Jsme tam vlastně sami. My, hory, prašan a krásný hory. A když sjedeme údolím k silnici pod střediskem, tak nás vezme snad první auto a když mu něco chceme zaplatit, tak si nic nevezme. Naopak nám řidiči ještě nabízí nějaký občerstvení. Povídají si s námi a nevadí jim, že mají po nás v autě bahno. No a jak vozí lyže je taky fenomenálně jednoduchý. Prostě je vystrčíte z okýnka a je to. Aspoň vám vzadu není v lyžařským oblečení vedro :-)

Dobrej sníh a neskutečný panorama, kterých se nejde nabažit...

Ve čtvrtek a v pátek mají Íránci volno a je vidět, že přijelo hodně lidí z Teheránu. Jedou sem na lyže, ale hlavně se bavit a užít volnosti od pravidel, který musí dodržovat ve městě. Holky sundají šátky a nosí čepice, kouří různý věci a pijí alkohol. Bez toho jsme ten týden byli my a bylo to docela fajn. Jedeme tedy ráno asi 15 km taxíkama do největšího střediska v Íránu s názvem Dizin. Už na parkovišti vidíte, že to bude jiný kafe. Drahý auta, vstup obehnaný ocelovým plotem, permice za miliondvěstětisíc. Tři "vajíčka", asi čtyři sedačky a pomy. Široký sjezdovky a všude kolem volný terén. Lidi v Bogneru. Špindl rulez v oběhu. I tady jde najít 3 dny po sněžení krásný čistý lajny. Od dvou Švédů z hotelu (jediný cizinci, co jsme za pobyt potkali) víme, že tady zakazují jízdu mimo areál. Čenda nám ale vyhlídnul lajny údolím a nejde je tady nechat. Spouštíme se tedy jedním kuloárem do prostředního střediska Darbandsar. Tam stíháme ještě kabinu na vrchol a na závěr dne si dáme další skvělej sjezd pláněma bez stop až do našeho střediska. Skvělý! Další den to ještě zdokonalujeme, i když nás už trošku vlekaři a policie kontroluje. Jsme tady taková skupinka jediná. Ale ty úžasný pláně, kde jsme sami a první, stojí za to! Dobrej sníh a neskutečný panorama, kterých se nejde nabažit...

...Michal trhá malou lavinku, hledáme hodinu jeho lyži...

Poslední den většina sestavy mizí do Teheránu za kulturou. My s Michalem jdeme zdolat nejvyšší kopec v okolí. Ten tady nemůžeme nechat! Čtyři hodiny na splitu a nebo na botech po hřebenech do 4.158 m.n.m., pak Michal při sjezdu trhá malou lavinku, naštestí hledáme hodinu jen jeho lyži, marně. Pak se dvě hodiny vracíme údolím a musíme řešit dopravu. Jsme totiž přes kopec od našeho střediska a zpátky to už jde jen přes Teherán. A to jsou čtyři hodiny a pak ještě zpět dvě k tomu. Na luxusním hotelu Dizin nám recepční půl hodiny pomáhá domluvit náš transport a tranpsort našich zavazadel do Teheránu. Usmívá se, telefonuje, ale my nejsme vlastně jejich hosti. Prostě nám pomůže. Stejně jako před chvikou vlekař, který když nás viděl, jak se vracíme z údolí, tak nás vzal k sobě do buňky a nabídl nám čaj a pomoc. Jen se s ním nedalo moc domluvit. Hurá! Vše je domluveno. Do Teheránu nás vezme místí lektor z lyžařský školy a taky taxikář. Tak to tady má hodně lidí. Na kraji Teheránu si nás pak přebere jeho kamarád. Vše klaplo. Zavazadla dorazila a my máme 4 hodiny před odjezdem na letiště. Tak se jdeme podívat na prázdný Bazzar. Je půlnoc a my chodíme ulicemi a největší strach máme z toho, jak přejít ulici s neskutečným provozem. 

Tohle byla cesta do Íránu. Cesta, která mi zase ukázala, že člověk musí překonávat svoji lenost, že nesmí věřit médiím, který nás všechny chtějí jen zastrašovat a mít bojácný doma u televizí. Na světě je spousta míst, kde jsou lidi, co vám mají rádi. Na světě je spousta skvělých věcí a zážitků, ktetý stojí za to žít.

Moc dobře si pamatuju, když před třema lety umřel můj táta s námi doma. A pak ho funebráci odváželi. Z toho domu si nemohl s sebou vzít nic! Snad mu zůstali zážitky, který jsme s ním prožili. Mně ano, tati!

Neseďte doma, používejte rozum, poznávejte nové a žijte.

A díky Honzo a Čendo, že jste mi o tomhle výletu řekli a vzali s sebou.
Díky tak, jak děkoval číšník na hotelu. Prostě jen: Very much!

Very much taky  http://www.ervpojistovna.cz   http://www.endurasport.com   http://www.freerideguides.cz      http://www.garasplitboards.com