Sedím v letadle na lince Tokyo-Istanbul, piju červené víno a poslouchám koncert Alanis Morissette z Montreux. A je mi dobře na duši.

Snažím se v paměti urovnat vše, co jsme na našem výletě zažili. Dřív než to převalí pracovní povinnosti a další zážitky.
Jaký to bylo? Zajímavý, poučný, dobrodružný a zvláštní. Těch 12 dní uteklo jako voda, ale ukázalo hodně věcí. Možná ne tolik o ježdění, jak o nás samých. Zkusím si urovnat zážitky do přihrádek a napíšu je jak mi půjdou hlavou. Třeba vám pomůžou zvednout se a vyrazit.

Letět do Japonska na hory by mě asi nikdy nenapadlo. Kamarád Ota mi nabídl místo v jejich výpravě. Vysvětlil o co jde a proč to musím zažít a já si řekl, že to chci poznat. Koupil jsem letenku a vyrazil s nimi. Nakonec nás byla skupinka sedmi chlapů a jedný ženský do dvou aut. A další pětice lyžařů, k nám lehce navazující v dalším autě.

Plán zněl jasně. Užít si japonský prašan a výstupy na splitboardu na sopky.

Let z Prahy přes Istanbul vypadal nejdřív trochu podezřele levně, ale servis těhle aerolinek byl skvělej. Neplatili jsme nic navíc, i když jsme každý měli 30 a víc kilo. Do těch se dá se vší výbavou v klidu vejít. Největší problém byl asi s bombičkou na baťoh s airbagem, ale i to se v pohodě vyřešilo. Byla uložena samostatně v zavazadle, co jsme odbavili.

Půjčit si v Japonsku obytňák a jezdit s ním vlevo se taky zdálo jako dost složitý, ale nakonec to byla sranda a těch skoro tři tisíce kilometrů zážitek. Přistáli jsme v Tokyu a jeli po ose a lodí na Hokkajdo. Tak ukazovala předpověď. Že to je jediná rozumná šance potkat víc sněhu a co nejmíň se nechat zasáhnout velkým oteplením.

Bydlet ve čtyřech v obytňáku pro šest Japonců je docela těžký, ale naučili jsme se to. Vůbec žádný problém nebyl s parkováním, koupat jsme se chodili do lázní, věci usušili v autě nebo někde po ježdění, dvacetistupňový mrazy jsme taky vydrželi, i když nám tu nejchladnější noc přestalo topit topení a vedro zrovna nebylo.

Jeli jsme za prašanem do míst, kde za rok napadne 15 metrů sněhu, ale tahle zima je i v Japonsku hodně špatná. První dny nám pršelo, další to zmrzlo, mimo posledního dne bylo zataženo a nebo ještě foukalo. Ale něco nám Japonsko přeci jen ukázalo. Poslední dva dny napadlo víc než metr sněhu a ten prašan byl skvělej a chutnal delikatesně.

Chtěli jsme jít splitboardový výšlapy na sopky, ale kvůli počasí to nešlo. Jen poslední den se udělalo okno a mohli jsme si vyjít krásnej kopec v resortu u moře, který před 20 lety zavřeli. Zajímavý.

Projeli jsme pět dalších resortů a snažili si najít něco, kde se bude dát jezdit, ale ty předpovědi nefungovaly. El Nino v tom dělá asi hodně zmatek.

Ty japonský hory na Hokkajdu jsou opravdu takový naše Jizerky. Jezdíte ve výškách 200-1600 metrů mezi břízkama a vlastně kde chcete. A tohle ježdění má neopakovatelně zvláštní atmosféru.

Ceny většiny věcí jsou jak u nás a možná i levnější. A hodně informací z průvodců v tomhle směru úplně nesedí. Permice ve středisku koupíte cca za 800-1100Kč, výborný jídlo za 150, colu v automatu za 30Kč, litr benzínu za 22Kč, kafe za dvacku a do lázní je vstup třeba za stovku. Dražší je asi jen pivo a dálnice. Prostě nebýt tý dopravy přes kus světa, tak je v Japonsku rodinná dovolená levnější než ve Špindlu (a možná i dalších našich střediscích), ale ten servis a přístup je úplně jinej. Všude se všichni usmívají a klaněj. Jen je s nimi trochu horší domluva. Nemluví moc anglicky a většinou nechápou, proč chcete něco jinak. Jsou to prostě mašinky, který makaj pro dobro celku a podle naprogramování. To vás někdy baví a někdy je vám z toho smutno. Překvapí vás kolik je na ulicích modelů aut, který neznáte a nevím proč se neprodávají v Evropě. Uvidíte hodně techniky, ale pak lidi, kteří stojí s praporkem na dálnici vedle blikající šipky. Tak nějak navíc. Na všechno jsou automaty, záchod má funkcí, že nevíte co s nima, ale ve středisku dostanete papírový lístek jak před 20 lety na vlak. Musíte ho pořád ukazovat a obsluha počítá na počítadle návštěvnost lanovek. Žádný čipový karty.

Při návratu domů jsme navšívili i města a bylo to zajímavý. Sapporo žije ve tři ráno plným životem na ulici, všude choděj opilí úředníci s taškou v ruce, lidi stojej fronty před restaurací, obchod plný automatů s plyšákama má otevřeno 24 hodin a všude jsou obchody, kde si objednáte podle katalogu kamarádku na povídání na večeři. A v Tokyu je hodně lidí, taxíky jsou levnější jak v Praze, na ulicích jezdí hodně lidí na kole a některý modely lidí jsou neobvyklý, ale bylo tam tak nějak milo, bezpečno a blaze.

Japonsko je prostě jiná země a při mý dvanáctý návštěvě mi ukázalo další a moc prima tváře. Díky za to!

Jdu si dát ještě jednu skleničku tureckýho vína a jdu spát. Dole pod námi je Novosibirsk a noc je v plným proudu.
Dobrý den!

Díky ERV a Gara Splitboard!