Před pár dny mi přišla přihláška na camp. A na první pohled úplně normální. Dva chlapíci se s námi jedou učit základy jízdy na kole. Připravuji jim potvrzující email a zapisuji si jejich údaje do tabulky. První je rok narození 1964. Druhý 1946. To je jasnej překlep, ale i tak to zmíním ze srandy do mailu. Odpověd na sebe nenechává dlouho čekat a dost mě překvapuje:

"Ano jsem ročník 1946, vadí to hodně?"

"Chtěl bych se pod dozorem naučit lépe ovládat kolo, často jezdím na Singltrek pod Smrkem, potřebuji se naučit klopenky a vůbec. Ale pokud máte dojem, že bych na DC Křivoklátsko působil trapně, tak se stáhnu." Odpověděl jsem že ani náhodou a že se moc těšíme.

Je ale pravda, že před pár lety, bych nevěděl co si o tom myslet a jak reagovat. Když jsme s víkendovými campy začínali, tak jsme udělali video na jeden ženský server a já se těšil na přihlášky. Přišel jen jeden mail a začínal slovy:

"Dobrý den, je mi 65 let a chci se učit ... "

Myslel jsem si, že si ze mě dělá někdo srandu a ani neodepsal. Omlouvám se té progresívní paní. Od té doby jsme měli na našich campech hodně jezdců ve věku kolem šedesáti, ale i dost přes šedesát let. A byla s nima skvělá práce. Byli usměvaví, užívali si to a neremcali. A rádi od nich dostáváme zprávy, jak začali jezdit jinak a s kolem si víc hrají. Často o sobě slýchám, že učíme hlavně děti. A já se snažím bránit, že přeci učíme všechny. Ale tak mě napadá, že je to asi přeci jen pravda. Protože učíme nejvíc cyklisty, kteří v sobě mají pořád tu dětskou duši. V pěti a nebo v pětašedesáti. A s nima nás to ježdění na kole nejvíc baví!

JD