Když jsem byl malej kluk, tak jsme měli polskýho Fiata. Bylo to prima auto na pořadník. A k tomu jsme měli starý přívěs značky Karosa, se kterým jsme jezdili na Šumavu, do Tater, k Balatonu, na Rujánu a za odměnu do Jugošky. Když jsem začal závodit, tak se z týhle sestavy stal náš teamový vůz a jezdili jsme s ním po závodech a trávili jsme tak rodinný sportovní víkendy po republice. Ale v roce 1987 táta dokázal zařídit všechny papíry, povolení, výjezdní doložku, devizový příslib, mezinárodní licenci, pozvání a já nevím co všechno a my měli vyrazit jako první účastníci z komunistický země na seriál MS na západ. A to znamenalo připravit se po všech stránkách.

A pak jsme to všechno stříkli na žlutou a bylo to krásný.

V Techniasportu v Ústí nad Labem mi postavili nový stroj TC 50 Speciál v mé oblíbené žluté barvě a k tomu vyrobili oblečení. Měl jsem tenkrát žluto-černé období, které mě pak potkalo zase na konci devadesátých let. Prostě móda se vrací ve vlnách. Fiat Polski potřeboval taky vylepšit. Rez je silná čarodějka a pár míst už bylo děravých. Stačil autogen, pláty plechu a gumoasfalt a podběhy byly silný jak u ruský čajky. A pak jsme to všechno stříkli na žlutou a bylo to krásný. Máma zavařila jídlo na 5 týdnů, vykopali jsme na našem políčku brambory, nasbírali rajský z fóliovníku, já prosvištěl pár frází z němčiny, táta udělal itinerář podle Shell atlasu a my s pár markama vyrazili na tohle dobrodružství. Bylo to poučný a napínavý. Závory na hranicích, obchody se zbožím, pití v plechovkách a druhy ovoce, který jsme neznali. A tak jsem kiwi jako ošklivou a shnilou bramboru radši vyhodil.

...a druhy ovoce, který jsme neznali...

Přežili jsme, uspěli jsme a bylo jasný, že budeme potřebovat lepší zázemí a tak v roce 1989 táta s mámou vybrali vkladní knížku a koupili dvacet let starou avii s tím, že z ní uděláme obytňák. Pořád vůbec nerozumím, jak se nám to tenkrát povedlo. Bez internetu a hobby marketů. Pomáhali nám kamarádi Šťástkovi, Slabí a Kracíkovi. Celý auto bylo třeba rozebrat, odrezit, vyčistit a pak na šasí začít stavět obytnou část. To máte navařit konstrukci z jeklů, natáhnout plech, zateplit, udělat nábytek, nalepit koberce, sehnat okna, topení, roletu, umyvadlo, panty, záchod ....

Takový byli naši tátové tenkrát frajeři. A mámy taky!

Bylo to pár měsíců tvrdý práce. Rodiče na tom dělali snad každý den po práci, já pomáhal co jsem mohl, maturoval a trénoval. A na začátku prázdnin stála na zahradě krásná obytná Avie, se kterou jsme zažili spoustu skvělých i nepříjemných zážitků. Dojet s ní na kraj Španělska byl výlet na dva a půl dne. Její maximálka byla 85 kilometrů. A to spíš z kopce s větrem v zádech. Na dálnice jsme neměli peníze. Stejně jako na západní naftu. A tak jsme měli nádrže na 700 ( slovy: sedmset ) litrů nafty, kterou jsme přečerpávali hadičkou do kanystrů. Často jsme ji ochutnali a taky se často ucpával přívod do motoru. Oprav jsme dělali za ty roky spoustu. Tedy dělali... Táta je dělal. A nebyly to nějaký prkotiny. Pomohli další tátové Češi a dokázali na cestách opravit nemožný. Ještě po skoro třiceti letech na to vzpomíná pan Pedro Pi s úžasem a obdivem v hlase. Chlápek, který byl mistrem Španělska v trialu, motokrosu i na silničí motorce. Který byl vývojař v Hondě a založil vlastní fabriku a značku kol Monty. Takový byli naši tátové tenkrát frajeři. A mámy taky!

 25 kilometrů celou dobu na jedničku

Všechny naše cesty tímhle autem byly nezapomenutelný. Když jsme bloudili bez navigací na pěších zónách, když jsme scháněli vodu, pekli chleba, když jsme v Andalusii museli ve čtyřiceti stupních topit, abychom neuvařili motor, když jsme jeli z města Andorra la Vella do průsmyku D'envalira do výšky 2.407 metrů celou dobu na jedničku, protože dvojka to ani na jeden pokus nevzala. Dvacetpět kilometrů asi hodinu a čtvrt. Avie, nejrychlejší auto silnic. První v každý koloně :-)

Zpět do současnosti

Bylo nám smutno při jejím prodeji, když jsem přestal závodit. A na tohle všechno jsem si poslední měsíce vzpomněl hodněkrát. Hlavně díky tomu, že jsem se rozhodl, že si s rodinkou a s dětma vyrazíme obytňákem. Poprvé na pár dní do Rakouska na kola a s očekáváním, že to bude skvělý. A bylo to spíš jen dobrý. Možná víc starostí nez zážitků. Nenechali jsme se ale odradit a vyrazili jsme na přelomu října a listopadu na 3 týdny do Španělska. S osmiletým Frantou i půlroční Pepinou. Hodně lidí se tvářilo, že jsme odvážní a že je to nebezpečný. A bylo to krásný. A možná bezpečnější než zájezd autobusem do Hluboký. Putovali jsme po trase, kterou jsme jezdili nejčastěji na závody s Avií. I když o dost v jiném pohodlí. Užívali si společné chvíle a "teamovou" atmosféru, kde má každý svou úlohu. Nemuseli jet podle plánu, ale podle toho jak se nám zrovna chtělo.

A pak jsem si řekl, že chci takhle cestovat víc

Pak jsem ještě vyrazil v zimě do Japonska na hory. A tam jsme strávili dalších 12 dní v obytňáku, v krutým mrazech na třech tisících kilometrů cest. A najednou jsem si řekl, že chci takhle cestovat víc. Že chci cítit tu vonost pohybu a dobrodružství. Že chci navázat na ty vzpomínky s rodiči. Že není na co čekat. Kdo ví, co bude za pár let. Vyslyšel jsem rady kamarádů, že pořízení obytky bylo jedno z nejlepších rozhodnutí pro rodinu a pořídil jsem si auto, se kterým doufám potkáme nový zážitky, který jinde nenajdete.

Zkuste si někdy tenhle způsob cestování a uvidíte svět z jiný perspektivy. A možná taky vzplanete.

A díky za podporu ERV a Adria - Karavany Sedlčany, kteří mi pomáhají plnit tyhle sny tak, abychom si je užili.